Ladislav Mňačko

Ladislav Mňačko (29. ledna1919Valašské Klobouky24. února1994Bratislava) byl slovenský spisovatel a všestranný publicista. Nejpřekládanější slovenský spisovatel – jeho knihy vyšly v 26 jazycích.

Ladislav Mňačko
Narození 29. leden 1919
Valašské Klobouky
Úmrtí 24. únor 1994 (75 let)
Bratislava
Povolání spisovatel, dramatik, novinář, básník a publicista
Žánr próza
Významná díla Jak chutná moc
Politická příslušnost Komunistická strana Československa
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

. . . Ladislav Mňačko . . .

Narodil se ve Valašských Kloboukách na Moravě ale dětství a mládí prožil v Martině, kde jeho otec dostal místo poštmistra.

Aktivně se účastnil druhé světové války v řadách partyzánů. Časově však nestihl povstání na Slovensku, a proto se připojil k partyzánskému hnutí na východní Moravě, k ploštinské skupině. Na začátku 50. let patřil jako jeden z oddaných komunistickému režimu k nejprominentnějším novinářům. S postupem času však nejen ztratil nadšení pro komunismus, přiřadil se dokonce k jeho nekompromisním odpůrcům.

V roce 1948 byl dopisovatelem v Palestině. Do zahraničí jako dopisovatel cestoval často, navštívil mj. i Izrael (1948, 1954, 1967, 1968), Albánii (1949), Čínu a Mongolsko (1957), Zakarpatskou Ukrajinu (1956), Maďarsko (1957), SSSR (1960), Francii (1963), Itálii (1964, 1965, 1968), NSR (1964), NDR (1965), Rakousko (1965, 1968), Vietnam (1966).

V roce 1959 s výrazným úspěchem vydal autobiografický román Smrt si říká Engelchen (zfilmováno v roce 1960 Ivanem Balaďou a v roce 1963 Jánem Kadárem). Známá je též novela Jak chutná moc z roku 1967 – otřesné podobenství, jak hypnotizující moc může mít totalitní režim.

Na počátku 60. let popsal zákulisí politických procesů 50. let v knize Opožděné reportáže, jejíž význam bývá srovnáván dokonce s pracemi Alexandra Solženicyna.

V roce 1961 se v Izraeli jako novinář zúčastnil soudu s Adolfem Eichmannem; proces zpracoval v reportážní knize Já, Adolf Eichmann (1961).[1]

Na podzim roku 1967 odešel do emigrace v Izraeli na protest proti postoji Československa v izraelsko-arabské válce, odkud se však po několika měsících vrátil, jeho první manželka – židovského původu ale v Izraeli zůstala natrvalo. Druhá emigrace, tentokrát podstatně delší, následovola hned po srpnové intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, po které se usadil v Rakousku u Eisenstadtu. V exilu se pak věnoval intenzivně psaní. Vznikla zde řada scénářů pro televizi, z nichž devět bylo realizováno, a osm prozaických knih, mj. politické eseje Agresoři a Sedmá noc a satirický román s orwellovským nádechem Soudruh Münchhausen, vydaný v exilovém nakladatelství Index.

V roce 1966 byl jmenován zasloužilým umělcem – za výrazný podíl na rozvoji slovenské kultury. V prosinci roku 1969 byl vyloučen ze svazu spisovatelů za “zradu socialistických spisovatelů a za politický avanturizmus”. V exilu pobýval v Izraeli, Mnichově, Vídni a nakonec se usadil nedaleko rakouského Eisenstadtu ve vesnici Großhöflein.

V roce 1989 se vrátil do Československa. Vystupoval rozhodně proti rozdělení společného státu a po jeho rozpadu v roce 1993 si za své bydliště zvolil Prahu. Zemřel v roce 1994 v Bratislavě. Pohřben je v slovenské obci Lukovištia v okrese Rimavská Sobota.

Ladislav Mňačko byl dvakrát ženat. Jeho první žena Hedviga Mňačková byla tvůrkyní obálek a ilustrací některých jeho knih (Izrael, Albánská reportáž).[2][3] Po rozvodu se v roce 1968 znovu oženil. Druhá manželka, Eva Mňačková, rozená Bottová, odkázala pozůstalost Ladislava Mňačka včetně jeho pracovny Památníku národního písemnictví.[4]

. . . Ladislav Mňačko . . .

Tento článek pochází z webu Wikipedia. Původní článek může být trochu zkrácen nebo upraven. Některé odkazy mohly být upraveny. Text je licencován pod “Creative Commons – Attribution – Sharealike” [1] a část textu může být také licencována za podmínek “GNU Free Documentation License” [2]. Na mediální soubory se mohou vztahovat další podmínky. Používáním tohoto webu souhlasíte s našimi právními stránkami . Webové odkazy: [1] [2]

. . . Ladislav Mňačko . . .

Previous post Seznam kulturních památek ve vesnicích města Dubá
Next post Platy učitelů v Česku